Pokud jde o dobrovolnictví, nejčastěji nacházíme jeho motivy v altruismu, tj. jednání ve prospěch druhých bez ohledu na prospěch samotného pomáhajícího. V každém takovém prosociálně orientovaném jednání, i v tom nejušlechtilejším, můžeme objevit egoistický aspekt. To však neznamená, že by se hodnota dobrovolnictví nebo činnosti ve prospěch druhých snižovala, právě naopak. Lze ji chápat jako výsledek s oběma (a často více než jednou) vítěznými stranami.
Je stejně jednostranné hledat motivy pro dobrovolnickou činnost pouze v altruismu, jako je vnímat optikou přínosu v podobě atraktivního zápisu do životopisu, získání zkušeností nebo navázání strategických kontaktů. Každá dobrovolnická činnost v sobě kombinuje hned několik motivů.
Jedním z nejznámějších přístupů k motivaci dobrovolníků je funkcionalistický přístup Claryho, Snidera a kol. Ten uvádí, že lidé vykonávající stejnou činnost jsou motivováni různými pohnutkami, a proto se můžeme na dobrovolnictví dívat z hlediska těchto rozdílů v potřebách a cílech, které jsou dobrovolnictvím naplňovány.
Tito výzkumníci definovali šest základních kategorií motivů pro dobrovolnictví:
Dobrovolnická práce s sebou nese určitou lehkost ve srovnání s placeným zaměstnáním. Svůj čas, energii a osobní investice máte plně pod kontrolou, takže míra zapojení je zcela na vás. Nejste omezení pracovní dobou, hořícími termíny ani ekonomickou životaschopností projektu.
Podle behaviorálního ekonoma Dana Arielyho je jedním z nejsilnějších motivačních faktorů v každé práci smysluplnost práce. Platí to i naopak: práce, která nám nedává smysl nebo v níž smysl nevidíme, má negativní dopad na naši motivaci, výkonnost a následně i na celkovou životní spokojenost.
Dobrovolnictví proto může být také účinným nástrojem, jak vyvážit náročnou nebo nenaplňující práci v zaměstnání. Ať už se jedná o vedení tábora pro sociálně vyloučenou mládež, komunitní zahradničení nebo programování webových stránek pro neziskovou organizaci, na konci všeho je váš osobní přínos pro konkrétní dobrovolnický projekt.
Jak trefně poznamenala Ester Danelová, ekonomie nezná pojem zisku ze ztráty, protože pracuje s pojmy, které jsou vyjádřitelné v penězích. Pokud se tedy na dobrovolnictví podíváme z finančního hlediska, je to jednoznačně ztráta. Věnujeme svůj čas a děláme práci bez nároku na odměnu. Co je na dobrovolnictví tak přitažlivého, že jsme ochotni ho dělat zadarmo?
Ester Danelová přirovnává dobrovolnictví k adrenalinovému sportu a cituje Jitku Schusserovou: “Čím nepříjemnější a nebezpečnější je prosociální činnost, tím větší máme pocit uspokojení.” To možná ilustruje motivy lidí, kteří se věnují dobrovolnictví v zemích třetího světa. Na tomto příkladu lze totiž dobře ilustrovat uváděné ztráty: zhoršující se hygienické standardy, nejasná bezpečnostní situace nebo obtížný přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Nicméně mnoho dobrovolníků, kteří takovým projektem prošli, uvádí, že přínosy několikanásobně převyšují ztráty. Zejména v podobě vlastního sebepoznání nebo zkušeností s jinými kulturami, které by doma prostě nikdy nezažili.
Jak jsme si již ukázali výše, zadarmo vlastně není tak úplně zadarmo. Zapojení do dobrovolnického projektu nás nutně vyvede z naší komfortní zóny. Zvažování zisků a ztrát pak může mít podobu dilematu mezi zapojením se a zažitím něčeho nového na jedné straně a volbou pohodlného a rutinního způsobu života na straně druhé. Výběrem jedné možnosti (a profitu z ní) ztrácíme druhou.
Mnoho velkých nápadů a projektů, které posunuly společnost dopředu a přinesly inovativní myšlenky a koncepty, začínalo jako dobrovolnická práce. Igor Tóth, CMO ve společnosti O2, uvádí své zkušenosti s dobrovolnictvím: „Lidé v neziskovém sektoru jsou inspirativní, protože mají velké, obvykle silné vize, jak změnit společnost. (…) Objevíte iniciátory, kteří mají touhu měnit věci k lepšímu a naplno se tomu věnují jako své hlavní činnosti.“
Pokud patříte k lidem, pro které je obtížné sebrat odvahu na to, aby sami začali měnit společnost k lepšímu, dobrovolnictví může být způsob, jak se s těmito lidmi spojit. Je to příležitost přejít od konstatování, co by se mělo změnit, k aktivní účasti na změně. Podle kulturní antropoložky Margaret Meadové není pochyb o tom, že malá skupina přemýšlivých a angažovaných občanů může změnit svět, protože často to dokáží jen oni.
© 2022, Všechna práva vyhrazena!
